Historie skalního hradu Vranov

Na strmém skalním bradle, které se vypíná vysoko nad Jizerou, byl postaven na počátku 15. století jeden z posledních hradů této oblasti, Vranov. První zmínka o něm je spojena s Heníkem z Valdštejna, který se v r. 1425 psal "na Vranově". V r. 1427 se sice uvádí Heník jako držitel hradu Skály, ale je tím míněn rovněž hrad Vranov, který se pak zase uvádí jako jeho majetek v r. 1429.

V době svého vzniku vyhovoval hrad Vranov všem obranným požadavkům, neboť při jeho stavbě bylo použito skupiny pískovcových skalisek spadajících na všech stranách skoro svisle do údolí Jizery a poskytujících pro hrad plochu asi 40 x 400 m. Bylo tu tedy dost místa pro předhradí i vlastní hrad s palácem a kaplí. Výhodou bylo, že přímo v areálu byla hradní studna i že vzhledem k příkrosti skalních stěn nebylo třeba stavět na všech stranách hradby. Podle zářezů a drážek ve skalních stěnách lze soudit, že obytné budovy byly hlavně dřevěné, a proto se po nich nic nezachovalo, kromě sklepení vytesaných ve skále. Do hradu se vstupovalo postupně dvěma opevněnými branami. Hradní palác stál nad předhradím a byl chráněn na třech stranách mohutnými skalisky. Opodál, na nejvyšším skalisku, stávala dřevěná hradní věž, která dominovala celému objektu. Původní komunikace mezi jednotlivými částmi hradu byly upraveny a pozměněny na počátku 19. století.

V držení Valdštejnů zůstal Vranov po celé 15. století, aniž nějak výrazně zasáhl do husitských válek či do bojů za Jiřího z Poděbrad, kdy například jeho majitel Šťastný z Valdštejna, na rozdíl od mnoha svých sousedů, stál pevně na straně krále Jiřího, a měl proto s nimi jistě mnoho potíží. Na začátku 16. století byl pánem na Vranově Jindřich z Valdštejna, který hrad prodal v r. 1538 Janovi z Vartemberka. Vranovské panství bylo tehdy značně rozlehlé. Patřilo k němu přes 50 vesnic od Turnova až k Jablonci nad Nisou, část Turnova a Brodec (dnes Železný Brod).

Za Jana z Vartemberka začala pro Vranov, jemuž se tehdy říkalo již běžně Skály nebo vartemberské Skály (na rozdíl od Hrubé Skály), doba definitivního úpadku. Již dříve, kolem r. 1500, si postavili Valdštejnové v údolí pod hradem pro svůj občasný pobyt i jako středisko panství tvrz, na jejímž místě byl za prvních Vartemberků postaven prostý zámek Malá Skála. O hrad Vranov se vrchnost přestala starat a ponechala ho jeho osudu.

V r. 1615 koupil vranovské panství Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic a po Bílé hoře je jako konfiskát získal Albrecht z Valdštejna. Ten udělil vranovské panství Mikuláši Desfoursovi na Hrubém Rohozci jako léno a jeho potomci drželi zpustlý hrad až do r. 1802.

Tehdy koupil maloskalské panství, k němuž Vranov patřil, podnikatel František Zachariáš Römish, který získal úspěšným obchodováním značný majetek a později i šlechtický titul. Kromě přestavby starého maloskalského zámku zasáhl do stavu a vzhledu Vranova. Především dal upravit přístup ke hradu, vysoko nad Jizerou vybudoval vyhlídku na údolí Jizery. Pak přišel na řadu vlastní prostor hradu a jeho blízké okolí, kam dal Römish umístit množství náhrobků, pomníků, nápisů, kamenných uren, letopočtů, připomínajících bájné i historické osobnosti a události, spisovatele, umělce a básníky. Jejich výběr odpovídal Römishovým představám a měřítkům a zrcadlí se v něm již myšlení nastupujícího romantismu. V jedné síni byla připomenuta jména a události z bojů proti Napoleonovi, jinde se návštěvník setkal s bájnými jmény českých dějin, jako byla Libuše, Záboj, Horymír, nebo se jménem Přemysla Otakara II., Václava II. a jeho manželky Guty, Karla IV., Jiřího z Poděbrad. Své místo tu však nalezli i Shakespeare, Goethe, Cervantes, Rabelais a řada dalších, mezi nimi i některé osoby prostého původu, které si podle Römishova názoru zasloužili, aby pro své hrdinství a osobní vlastnosti byly přijaty do jeho Pantheonu, jak se takto nově upravenému areálu hradu Vranova tehdy začalo říkat. Více než 20 let trvalo, než byl Römishův záměr v r. 1826 dokončen a dovršen ještě vybudováním letohrádku v podobě kaple v duchu romantické gotiky. Interiér letohrádku, vyzdobený portréty členů Römishovy rodiny a některých historických osobností, se od doby svého vzniku, stejně jako celý Pantheon, hodně změnil, neboť Römishovi nástupci nevěnovali Vranovu již tolik pozornosti a hlavně finančních­ prostředků, a tak mnoho z toho, co tvořilo někdejší Pantheon, podlehlo zkáze. I tak však dík úpravám ze 70. let 20. stol. je Vranov zajímavou syntézou sporých pozůstatků středověkého hradu a estetického cítění počínajícího 19. století.